Je možné, aby se člověk cítil vinen, aniž tomu tak je ve skutečnosti? Nebo aby byl vinen, aniž to cítí nebo aniž si to vůbec uvědomuje? Jaký je potom vztah mezi chybným krokem a pocitem viny? Všichni jsme neustále vystaveni kritice, někdy vyřčené, jindy nevyřčené, ale stejně bolestivé. Všichni jsme na ni citliví, i když to popíráme. Nejlépe se s ní vyrovnají sebevědomí lidé. Rázné obhajují sami sebe, oplatí ji kritikou toho druhého, takže kritizování jich samotných pak vyzní falešně. Jsou ve svých soudech a kritikách tak přesvědčiví, protože se tím sami nevědomky snaží utěšit a přesvědčit sami sebe, že jsou bez viny. Zbavují se vlastních pocitu viny tím, že je vyvolají v ostatních. ​Všichni jsme přepracovaní a unavení. Špatné svědomí z toho co jsme nestihli udělat, nás trápí skoro stejně jako věci, které máme udělat. Není v určitém smyslu pravda, že lidé hledají únik z pocitů viny raději v pracovním nasazení, než aby se jim postavili tváří v tvář? Nepřináší nám toto přepracování a stálá honička za něčím výborné alibi, kterým se můžeme ohánět, když se začneme sami obviňovat? Nebo nechceme si velmi často odpykat svou vinu prací?