V průběhu uplynulých osmnácti století toto náboženství prošlo úpadkovým vývojem, neboť pro církevní činitele se stalo zdrojem osobního obohacení. Ke křesťanské víře se hlásili téměř všichni, kněžský stav se tak stal vzkvétající živností. Kierkegaard tudíž zásadně odmítá vztáhnout na sebe charakteristiku křesťana, poněvadž v dobové formě křesťanství nenachází nic, s čím by se mohl ztotožnit. Vztahuje na sebe naopak tzv. sokratickou úlohu - po svém antickém vzoru bude zpochybňovat, zpochybní podstatu křesťana! Kněží a křesťanští myslitelé představují pouhé sofisty, kteří se neznalým snaží namluvit co je pravda a co je křesťanství. Vášnivá kritika dobové podoby křesťanství coby instituce pochybným způsobem ovládající svět.